ŠŤASTNÝ TEN DŮM KDE VLAŠTOVKA HNÍZDO STAV
O NÁS
LASTAVICA je spolek, který existuje od roku 2009. Jsme zaměření na kulturní dědictví národů z bývalé Jugoslávie. Prosazujeme ideu tolerance, multikuturálnosti a humanitární činnosti bez národnostních, náboženských a jiných předsudků.
SOS VESNIČKY V SRDCI „LASTAVICE“
I letos od 23 do 30. 8. 2019. se uskuteční naše nejmilejší akce, týdenní pobyt 60členné skupiny dětí bez rodičů ze SOS vesniček bývalé Jugoslávie. Dětí jsou ve věku 10 až 15 let.
Pobyt bude obsahovat seznamování s historickou Prahou, sportovní aktivity a kulturně-umělecký program.
Každý večer se v našem klubu LASTAVICA, Opletalova 16, Praha 1, můžete přijít podívat na představení, které nám děti připravily.
DAROVÁNÍ OBOHACUJE
Celá akce je letos finančně ještě náročnější – platíme dopravu všech zúčastněných, ubytování, stravu a veškeré denní aktivity. Jako v minulých letech celou akci financujeme pouze ze sponzorských darů naších členů.
Vy a Vaše děti máte možnost aktivně se zapojit do každodenních aktivit během pobytu našich milých hostů – výlety, společenské a zábavné hry…
Přidejte se k nám..!
Obracíme se na Vás, abyste nám pomohli v realizaci tohoto projektu. Pro případnou finanční pomoc uvádíme naše číslo účtu:
19 – 2121269339 / 0800
Vaše finanční dary posílejte s poznámkou „SOS vesničky“.
CO ZÍSKÁVÁME?
Nešťastné osudy dětem z SOS dětských vesniček neumožnily vyrůstat ve vlastní rodině. Vzpomínky na setkání s našimi milými přáteli zůstávají navždy.
Stále kamarádíme…
Přejeme, aby se u nás cítili jako doma!
Přejeme, aby každé dětské srdíčko u nás cítilo přátelskou atmosféru.
Přidejte se k nám..!
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Dragi prijatelji,
polako se spremamo za dolazak djece bez roditelja iz naših država. Trebaće nam za to dobrovoljci, koji bi mogli biti sa djecom u poslednjoj sedmici avgusta. Javite nam se.
Kako je to sve uopšte počelo?
U ljeto 2009. smo moja kćerka Sara, moj kum Veso Djorem i ja išli da pogledamo SOS selo u Sarajevu. Nismo željeli da naša planirana humanitarna pomoć ode u krive ruke. Nikad čovjek ne zna.
Dočekala nas je Suada Čolić, tadašnja direktorica, i objasnila nam razliku izmedju SOS sela i dječijih domova. Djeca iz SOS sela, umjesto „razreda“ sa jednim vaspitačem, imaju SOS mamu, braću i sestre, žive zajedno, pomažu se i vole. Imaju ljubav, poštovanje i sigurnost.
Lijepo, ali tražili smo da nam pokaže kako to izgleda. Sami smo izabrali jednu kuću. Zatekli smo unutra troje djece od po deset-dvanaest godina i jednog četverogodišnjeg švrću. SOS mama i SOS tetka su upravo pravile baklavu. Nisu očekivale posjetu, ali kako to kod nas biva, svi su uvijek dobro došli.
Objasnili su mi da SOS tetka jednom sedmično zamijeni SOS mamu, da ona može izaći i završiti neke svoje obaveze. Taj dan mama nije imala obaveza i sad su tu bile obadvije.
Porazgovarali smo sa djecom. Bilo je divno. Dva dječaka, peti-šesti razred, su nas zabavila svojom spontanošću i dječijom radošću, a curica, šesti razred, je stigla nedavno i nije mnogo govorila. Sjedila je medju njima dvojicom i smješkala se.
Nakon nekog vremena smo dobili još jednog gosta. Dečko od svojih 20-tak godina. Onaj švrćo se zatrčao prema njemu, udario ga nogom u cjevanicu i počeo se smijati. Smijao se i taj veliki, klimnuo nam u znak pozdrava i njih dvojica se uhvatiše za ruke i odoše stepenicama na gornji sprat. Ispostavilo se da je to njihov SOS brat, koji je tu odrastao, zaposlio se i odselio, ali… ovo je njegova prodica! Došao je da ih posjeti. Sasvim normalna stvar. Sve je odisalo pravom porodičnom atmosferom.
Dobili smo baklavu bez oraha.
Hajde još da se uslikamo. Sara je pošla da sjedne medju njih. Ona djevojčica se snebivajući pomakla. Na kauču pod njom mokro. Upiškila se.
Niko od toga nije pravio problem. SOS mama je to mokrom krpom brzo prebrisala, Sara je sjela medju nih, slikali smo se i pozdravili.
„Ona je maltretirano dijete, nedavno je stigla. Nije još dobro,“ objasnila nam je direktorica kada smo izašli. Izgledala je zabrinuto.
Svi smo bili pod dojmom „incidenta“. Polako smo shvatali količinu problema sa kojima se ti ljudi hvataju u koštac. Koliko li je još tu, oko nas, nevidljivog bola! Baš svako dijete tamo je ranjeno životom. Ljudi iz SOS sela im svojom strpljivošću i nježnošću vrate povjerenje i mir i od njih naprave dobre ljude. A šta radimo mi ostali? Zatvaramo oči i nećemo o tome ništa da znamo!?
Čovjek se osjeti kriv što o svemu tome ne zna više i što nije dio toga. Bilo nam je jasno da nam više nema nazad.
Tako smo krenuli u saradnju sa SOS selima…
P.S.
Naravno, pratio sam razvoj situacije sa onom curicom. Otac joj se promijenio, uporno se borio sa sobom i sa sistemom nekoliko godina, ispunio je sve rigorozne društvene uvjete i dobio je svoje dijete nazad! Najsretniji mogući završetak. Ta curica je danas udata, zaposlena, majka…
Srdačan pozdrav,
Edo Jaganjac
Finansijsku pomoć možete poslati na račun 19-2121269339/0800 sa naznakom – za SOS sela.
